Hlas onkologických pacientů (HOP) působí jako zastřešující pacientská organizace zapsaná na seznamu ministerstva zdravotnictví a splňující legislativní definici. „V České republice sdružujeme pacientské a podpůrné organizace podporující pacienty se všemi typy onkologických a hematoonkologických diagnóz,“ říká Petra Adámková, předsedkyně výboru HOP. Nové partnerství s Národním ústavem pro výzkum rakoviny (NÚVR) by podle ní mělo stavět na synergii vědecké excelence a reálné pacientské zkušenosti. Jak zdůrazňuje, na spolupráci se velmi těší, protože její finální přínos směřuje k tomu nejdůležitějšímu – ke zlepšení péče a výsledků pro onkologické pacienty.
-
Připomeňte na úvod, co je jejím hlavním cílem HOP?
Posláním HOP je systémová změna a přenos strukturované zkušenosti pacientů do rozhodovacích procesů ve zdravotnictví. Zastupujeme zájmy onkologické pacientské komunity vůči Ministerstvu zdravotnictví ČR, zdravotním pojišťovnám, odborným společnostem i legislativním orgánům. Naším primárním cílem není poskytování individuální či přímé sociální a zdravotní pomoci jednotlivcům – tuto nezastupitelnou roli plní naše členské organizace zaměřené na konkrétní onemocnění, například rakovinu prsu, prostaty či hematoonkologické diagnózy. Ale u těch diagnóz, kde vlastní pacientská organizace chybí, tuto roli také přebíráme.
-
Mimochodem, jak si stojí české pacientské organizace ve srovnání se zahraničím?
Co se týká mezinárodního srovnání, máme se čím chlubit. Pacientská advokacie je u nás velmi dobře zakotvena a zapojení pacientů na národní úrovni je velmi dobré. Troufnu si říci, že jsme opravdu vzorem pro ostatní, a to nemluvím jen o zemích regionu CEE.
Díky své účasti v mnoha globálních a evropských projektech mám srovnání, ze kterého vycházíme opravdu dobře. Od roku 2012 funguje v naší zemi unikátní Akademie pacientských organizací, díky níž mají pacientské organizace neustálý kontakt mezi sebou, bez ohledu na diagnózu. To je velmi důležité z hlediska srovnání, kontextu a hledání společných problémů, na které potom organizace mohou reagovat.
Od roku 2017 funguje Pacientská rada při ministerstvu zdravotnictví jako poradní orgán ministra a Oddělení práv podpory pacientů je nedílnou součástí struktury ministerstva. Pacienti mají dnes reálný hlas například v komisích rozhodujících o vstupu a úhradách nových léčiv pro „orphan drugs“ a jsou vnímáni jako experti na život s nemocí. Přesto nás ještě čeká kus cesty k tomu, aby zapojení pacientů bylo standardní součástí všech úrovní rozhodování již od samého počátku.
-
Jedním z klíčových projektů HOP je Cesta pacienta, která popisuje, čím nemocní s konkrétní diagnózou procházejí od prvních příznaků přes diagnostiku a léčbu až po následnou péči. Často v této souvislosti upozorňujete na rozdíl mezi medicínsky definovanou cestou pacienta (patient pathway) a jeho skutečnou zkušeností (patient journey). Je v tom opravdu tak velký rozdíl?
Ten rozdíl bývá zásadní a z hlediska kvality péče klíčový. Medicínsky definovaná cesta představuje teoretický, klinicky a algoritmicky nastavený model. Popisuje ideální sekvenci kroků – od prvního příznaku přes návštěvu praktického lékaře, specializovanou diagnostiku, multidisciplinární tým až po samotnou terapii a dispenzarizaci. Nicméně skutečná cesta pacienta systémem zdravotní péče, tedy „patient journey“, zachycuje reálnou lidskou zkušenost se všemi jejími psychickými, sociálními, logistickými a finančními aspekty. Zahrnuje často vlastní management péče – pokyny typu „najděte si onkologa“ –, týdny při čekání na objednání nebo třeba histologické výsledky spojené s obavami, složitost orientace v systému péče, chybějící psychosociální podporu, výpadek příjmů či komplikace spojené s dojížděním do komplexních onkologických center.
Zatímco klinická cesta odpovídá na otázku, jaký terapeutický protokol zvolit pro danou diagnózu, pacientská zkušenost odpovídá na to, jak člověk tímto procesem projde jako lidská bytost. Cílem našeho projektu Cesta pacienta je tyto dvě roviny co nejvíce aproximovat – aby systém neléčil pouze diagnózu, ale poskytoval a zlepšoval komplexní péči o pacienta. V této souvislosti musím zmínit koordinátory onkologické péče, jejichž zavedení inicioval právě HOP na základě dat ze svého výzkumu reálné cesty pacientů systémem a argumentačně přesvědčil ministerstvo a plátce péče, že koordinace především v diagnostické části cesty se velmi vyplatí a celý systém zefektivní.
-
Pojďme od systému poskytování zdravotní péče k vědě a výzkumu. Vědci se na nádorové onemocnění dívají především prostřednictvím biologických mechanismů, výsledků experimentů a hledání nových cílů léčby. Co byste si přála, aby věděli o skutečných pacientech?
Přála bych si, aby za každým biologickým vzorkem, buněčnou linií či statistickým datem vědci stále viděli konkrétního člověka. Pro výzkum je zásadní vnímat, že pro pacienta není jediným parametrem úspěchu prodloužení celkového přežití. Neméně důležitá je kvalita života. Léčebný přínos, který sice prodlouží život o několik týdnů, ale za cenu těžké toxicity či ztráty soběstačnosti, nemusí pacient vnímat jako čisté vítězství. A navíc smysl a kvalita života znamenají pro každého něco jiného.
Reálný pacient zároveň nežije v izolovaném prostředí klinické studie. Má komorbidity, rodinné a pracovní závazky a omezené zdroje.
Pokud vědci lépe porozumí každodenní realitě nemocných, mohou své výzkumné hypotézy lépe směřovat k výstupům, které přinesou skutečný a uplatnitelný přínos do praxe.
-
Onkologická léčba se rychle vyvíjí, stále více pacientů se daří vyléčit nebo jim významně prodloužit život. Mění se s tím také jejich očekávání a potřeby? Na co by se podle vás měl v této souvislosti onkologický výzkum v příštích letech více zaměřit?
S tím, jak se z řady onkologických onemocnění stávají chronická či dlouhodobě léčitelná, posouvají se i očekávání pacientů. Otázka už nezní pouze „jak přežít“, ale „jak žít dlouhodobě s nemocí či po ní“.
Onkologický výzkum by se proto měl podle mého názoru v následujících letech intenzivněji zaměřit na několik klíčových oblastí. Jednu z nich představují dlouhodobé nežádoucí účinky a chronická toxicita léčby, kdy by se měl výzkum zaměřit na prevenci a mitigaci těchto následků, ať už jde o kardiotoxicitu, neuropatie, kognitivní deficit či chronickou únavu. Dalším významným aspektem jsou „patient-reported outcomes“ a integrování strukturovaného hodnocení kvality života samotnými pacienty jako rovnocenného endpointu v klinickém hodnocení. Za klíčový považuji také výzkum zaměřený na návrat pacientů do běžného a pracovního života po ukončení akutní terapie v kontextu uplatnění ve společnosti nebo zdokonalování neinvazivních diagnostických metod, například tekutých biopsií, a identifikaci vysoce rizikových skupin z hlediska precizní medicíny a časné diagnostiky.
-
Jak by se podle vás měly komunikovat výsledky výzkumu rakoviny, aby se na jedné straně propagovala česká věda, ale na straně druhé, aby výsledky výzkumu nevzbuzovaly v pacientech falešné naděje?
Jedná se o mimořádně citlivou oblast s vysokým etickým rozměrem. Senzační titulky v médiích o „přelomovém léku na rakovinu“, které například vycházejí z dat v raných fázích klinického hodnocení, mohou u pacientů a jejich blízkých vyvolat nereálná očekávání a následné zklamání. V současné chvíli to vidíme na příkladu léku pro rakovinu slinivky, který schválil americký FDA a nyní je v registračním procesu Evropské lékové agentury. Je důležité zaměřit se na zvýšení zdravotní gramotnosti občanů –nejen pacientů (!) –, aby chápali nuance prezentovaných výsledků, jako jsou indikační omezení nebo léčiva určená pouze pro určité genetické či molekulární charakteristiky nádorů (zde zůstanu u příkladu s rakovinou slinivky a mutací RAS), a dokázali realisticky zhodnotit své šance.
Správná komunikace vědy musí stát na transparentnosti a přesném zasazení do kontextu. Je nutné jasně rozlišovat mezi fázemi výzkumu. Veřejnost by měla být pravdivě informována o tom, že cesta od laboratorního objevu k registrovanému léčivému přípravku trvá mnohdy déle než dekádu a je zatížena vysokou mírou neúspěšnosti.
Zde vidím velký prostor pro úzkou spolupráci vědeckých institucí, regulatorních orgánů, edukovaných novinářů i pacientských organizací, které mohou pomoci odborné poznatky „přeložit“ do srozumitelného, ale korektního jazyka.
-
Mohou pacienti ovlivnit, jaké otázky si vědci kladou?
Jednoznačně ano. V mezinárodním prostředí je tento koncept znám jako „patient and public involvement“ (PPI) ve výzkumu a stává se standardem. Zatímco vědecká komunita přirozeně nahlíží na výzkum skrze biologické mechanismy a molekulární cíle, pacienti vnášejí do diskuse pohled na nenaplněné potřeby běžného života – „unmet medical needs“. Často poukazují na symptomy či vedlejší účinky, které zásadně zhoršují kvalitu života, ale z čistě klinického pohledu nemusejí být prioritizovány. Zapojení pacientů do formulace výzkumných otázek či poradních panelů pomáhá vědcům identifikovat témata s vysokým společenským a praktickým dopadem.
-
Jak jinak mohou pacienti a jejich organizace pomáhat výzkumu než „jen“ účastí v klinických studiích?
Role pacientů ve výzkumném cyklu je daleko širší než pouhá pasivní účast v klinickém hodnocení. Zahrnuje například spolupráci při přípravě projektů a identifikaci výzkumných priorit z pohledu pacientské komunity již při jejich designu, hodnocení projektů a účast v poradních panelech nebo zapojení pacientských expertů do posuzování společenského přínosu a relevance výzkumných záměrů. Dále se pacienti uplatňují při připomínkování samotných protokolů klinických hodnocení a formulářů informovaného souhlasu z hlediska jejich srozumitelnosti a proveditelnosti, v etických komisích, kdy zajišťují pacientské perspektivy při posuzování etických aspektů výzkumu, při diseminaci výsledků v rámci pacientské komunity, což je u velkých evropských projektů již samozřejmostí, nebo pomáhají s interpretací a šířením vědeckých poznatků směrem k širší veřejnosti. Důležitá je rovněž advokacie pro podporu vědy, to znamená společné úsilí při prosazování významu investic do výzkumu a vývoje na systémové úrovni.
Osobně jsem velmi ráda, že pacientské organizace mohou být od ledna roku 2026 v roli spoluřešitelů výzkumných projektů v rámci výzev Agentury pro zdravotnický výzkum ČR. Z mého pohledu je to opravdu krok tím správným směrem.
-
Jste první českou absolventkou evropského vzdělávacího programu EUPATI (European Patients' Academy on Therapeutic Innovation), který se zaměřuje právě na zapojování pacientů do medicínského výzkumu a vývoje léčiv. Čemu vás tato zkušenost naučila?
Program EUPATI nabízí poměrně náročné a komplexní vzdělání v celém „life cycle“ léku, tj. od základního výzkumu přes klinické hodnocení, regulaci evropskými i národními autoritami, hodnocení zdravotnických technologií (HTA) až po farmakovigilanci a postmarketingové studie.
Mně osobně tato zkušenost naučila dvěma zásadním věcem. První je porozumění odbornému jazyku a procesům vědy a regulace, což je nezbytný předpoklad pro jakoukoliv rovnocennou diskusi. Druhou je poznání, že pacientská zkušenost má hodnotu strukturovaných dat. Pokud je tato zkušenost metodologicky správně uchopena, stává se rovnocenným vstupem pro vědecké i regulační rozhodování.
-
Co je posláním národní platformy Czech EUPATI National Platform?
Cílem je přenášet osvědčenou metodiku či standardy edukace a zapojování pacientů do českého prostředí a v rámci lokálních pravidel. Zjednodušeně řečeno, evropské školení na vysoké úrovni s lokální adaptací pro potřeby českých pacientských advokátů.
EUPATI funguje jako vzdělávací platforma, která je založena na třech pilířích – pacientech, akademické sféře včetně regulačních nebo HTA orgánů a farmaceutickém průmyslu. Pohled z perspektivy každého z těchto partnerů teprve dává dohromady obrázek v celém kontextu. Naší rolí je edukovat české pacientské advokáty, aby se stali kvalifikovanými partnery pro všechny relevantní stakeholdery. Zároveň vytváříme platformu pro kultivovaný dialog mezi vědci, lékaři, státními institucemi a pacienty s cílem systémově ukotvit pacientskou perspektivu do výzkumu a vývoje v ČR.
-
Jak by mohlo podle vašeho názoru vypadat ideální partnerství HOP a NÚVR?
Myslím si, že by mělo stavět na synergii vědecké excelence a reálné pacientské zkušenosti. NÚVR vnímáme jako špičkového vědeckého garanta, který může pomáhat s odbornou interpretací nejnovějších poznatků a rozvojem vědecké a zdravotní gramotnosti v pacientské komunitě. HOP naopak může nabízet zpětnou vazbu k výzkumným prioritám, zprostředkovávat kontakt s pacientskou komunitou a pomáhat při hodnocení společenského dopadu výzkumu. Konstruktivním krokem by do budoucna mohlo být například vytvoření stálého pacientského poradního orgánu – Patient Advisory Board – přímo v rámci struktur konsorcia.
-
Těšíte se na spolupráci?
Velmi, protože její finální přínos směřuje k tomu nejdůležitějšímu – ke zlepšení péče a výsledků pro onkologické pacienty. Propojení s konsorciem rozměru NÚVR, které integruje přední akademická a klinická pracoviště z Prahy, Brna i Olomouce, totiž vnímám jako výjimečnou příležitost a inspirativní výzvu i v mezinárodním srovnání. Je to příležitost ukázat, že propojení excelentního základního a translačního výzkumu s pacientskou advokacií je cestou k moderní onkologii evropského významu. Jde o hledání společného jazyka a nastavování funkčních mechanismů spolupráce mezi světem akademické vědy, klinik a pacientského zastoupení.










