Medical Tribune, 21. 4. 2026
„Tymocyty jsou pro většinu lidí poměrně neznámé buňky, podobně jako orgán, ze kterého pocházejí. Přitom právě tymus je v časných fázích života klíčovým místem pro vytváření imunitního systému, který nás pak chrání po celý zbytek života. A přesto toho o něm ještě hodně nevíme,“ říká světový odborník na molekulární imunologii Jonathan S. Duke‑Cohan z Harvard Medical School a Dana‑Farber Cancer Institute, Boston, USA.
S. Duke‑Cohan přednesl v březnu na 1. lékařské fakultě UK, kde je i hostujícím profesorem a kde dlouhodobě spolupracuje s Ústavem biochemie a experimentální onkologie (ÚBEO), jehož laboratoře jsou součástí NÚVR, v rámci cyklu Novinky v biomedicínském výzkumu přednášku mapující dvacet let výzkumu tymocytů a to, jak se za tu dobu proměnilo chápání vývoje T lymfocytů a signalizace T‑buněčného receptoru.
„Za obecně přijatý kánon dnes považujeme, že vývoj T buněk začíná z kmenových buněk kostní dřeně, které vstupují do tymu, kde procházejí několika vývojovými stadii. Během nich dochází k selekci buněk, které nereagují nepřátelsky vůči vlastním antigenům. Z nich následně vznikají zralé CD4+ a CD8+ T lymfocyty, jež odcházejí do periferie. Mechanismy, které celý tento proces řídí, ale nejsou dosud zcela prozkoumány – zejména to, jak doopravdy reaguje T‑buněčný receptor a co na molekulární úrovni znamená ‚silný‘ signál vedoucí k eliminaci autoreaktivních buněk a ‚slabý‘ signál, který naopak umožní přežití buňky a její zařazení do zralého imunitního repertoáru,“ říká J. S. Duke-Cohan a dodává: „V našem výzkumu se soustředíme právě na tyto rané fáze vývoje, a to na úrovni transkriptomu, proteinů i buněčné signalizace. Snažíme se identifikovat dráhy, které tymocytu umožňují projít ‚vzděláváním‘, než se z něj stane zralý T lymfocyt. Jedním z našich důležitých zjištění bylo, že i časná forma T‑buněčného receptoru, tzv. pre‑TCR, má svůj ligand, což vyvrací převládající představu z předchozích více než třiceti let. Ukázalo se, že tento ligand hraje významnou roli v časné selekci beta řetězců receptorů T buněk, jež se následně stávají součástí zralého imunitního repertoáru.“
Duke-Cohan dlouhodobě spolupracuje s Laboratoří biologie nádorové buňky při ÚBEO 1. LF UK, která je jako výzkumná skupina součástí NÚVR. Jak tedy vnímá význam takových konsorcií? „Před třiceti nebo čtyřiceti lety mohl i jeden člověk s malou skupinou dělat skvělé studie v úzce vymezené oblasti. Dnes už jsme ale vyčerpali odpovědi na jednoduché otázky a zabýváme se otázkami složitými, komplexními. A to vyžaduje sofistikované přístrojové vybavení, vysoce specializované expertizy a spolupráci více oborů. Chceme‑li dnes vytvořit opravdu robustní a přesvědčivý soubor dat, nestačí výsledek z jedné laboratoře nebo z jedné zkumavky. Je třeba potvrdit jej v dalších modelech, u zvířat, u člověka a pokud možno i v klinické praxi. A to vyžaduje existenci centrálních organizací, které pomáhají takovou spolupráci organizovat. Úspěšný výzkum dnes stojí na propojení lidí s různými znalostmi a dovednostmi a s přístupem k různým technologiím. Konsorcia, jako je Národní ústav pro výzkum rakoviny v České republice, považuji za klíčové národní entity pro rozvoj onkologického výzkumu,“ konstatuje J. S. Duke-Cohan s tím, že pro každý takový institut je však zásadní, aby dokázal vytvořit a zajistit mladým vědcům cestu k jejich rozvoji. „Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, není vychovávat je a držet pouze doma, ale naopak umožnit jim odjet na několik let třeba do Velké Británie, Německa, Kanady nebo do Spojených států. Nechat je, aby si osvojili nové techniky i způsoby uvažování a navázali mezinárodní kontakty Tyto zkušenosti pak mohou přivézt zpět a dále rozvíjet domácí výzkumné prostředí.“ Více se dočtete zde.
