Česká věda stojí na schopných lidech a kvalitních projektech, zároveň se ale pohybuje v prostředí, které je stále náročnější z hlediska financování i dlouhodobé stability. Grantový systém zůstává klíčovým nástrojem podpory výzkumu, přináší však i řadu výzev – od vysoké konkurence přes administrativní zátěž až po nízkou úspěšnost žádostí. Tyto tlaky přitom citelně dopadají zejména na začínající vědkyně a vědce nebo na ty, kteří si teprve budují vlastní výzkumný směr. Jak tuto situaci vnímají kolegyně a kolegové z NÚVR a kde vidí prostor pro změnu? Jejich zkušenosti ukazují, že vedle fungujících nástrojů podpory je stále důležité hledat rovnováhu mezi soutěží, stabilitou a podmínkami pro skutečné bádání.
Lenka Hernychová
uzel Brno, Masarykův onkologický ústav
RECAMO, Laboratoř hmotnostní spektrometrie
V české vědě se dnes žije trochu jako v maratonu, který se běží sprintem. Máme chytré lidi, silné obory i mezinárodně respektované týmy, ale systém je často nutí trávit příliš mnoho času sháněním peněz namísto skutečného bádání. Konkurence v grantech je obrovská a při nízké úspěšnosti se z výzkumu snadno stává loterie. To není dobré ani pro vědu, ani pro společnost.
Nejvíc to dopadá na mladé vědce a vědkyně, na lidi po rodičovské a na ty, kdo teprve budují vlastní směr. Právě oni přitom nesou budoucnost české vědy. Pomoc těmto skupinám proto není laskavost ani sociální bonus, ale chytrá investice. Stát správně podporuje mobilitu, návraty i začátky kariéry, jenže kapacita těchto programů je zatím příliš malá.
Kdybych měla možnost něco změnit, posílila bych stabilní financování pracovišť, zvýšila šanci kvalitních grantů na podporu a ulevila vědcům od zbytečné administrativy. Věda potřebuje soutěž, ale ne permanentní vyčerpání. Dobře nastavený systém nemá testovat, kdo vydrží nejvíce stresu, ale kdo přinese nejlepší nápady, poctivou práci a odvahu hledat nové cesty. Společnost, která chce budoucnost, si své badatele nemůže dovolit unavit.
.
Milan Urban
uzel Olomouc, Ústav molekulární a translační medicíny LF UP a FN Olomouc
Medicinální chemie a bioaktivní přírodní látky
Mám vynikající zkušenost s granty GAČR a AZV ČR, které podporují menší vědecké projekty po dobu 3–4 let. Ty mi umožnily posunout vývoj přírodních látek s protinádorovou aktivitou a navrhnout optimální struktury pro další vývoj. Velké granty MŠMT a EU (např. NÚVR) pak podpořily propojení mnoha výzkumných laboratoří a nákup nezbytných přístrojů.
Jako člen panelu GAČR oceňuji tamní hodnoticí proces – je zcela férový a transparentní. Zásadní slabinou celého systému je celkové podfinancování. Grantové prostředky jsou někdy využívány tam, kde by měly finance poskytovat instituce. Nejenže není reflektována inflace, ale pro vládnoucí politiky je velmi snadné z oblasti výzkumu peníze přímo sebrat a využít je na něco jiného. Končící minulá vláda tak odebrala z kapitoly pro vědu a výzkum stamiliony korun (konkrétně 160 milionů v případě GAČR) a přesunula je na mzdy pomocného personálu ve školství. Tyto zcela nekoncepční a nepředvídatelné zásahy ohrožují kontinuitu a spolu s extrémní byrokracií a výkaznictvím odrazují schopné lidi od vědecké práce. Smutným důsledkem negativních trendů např. v GAČR je pokles úspěšnosti z asi 30 % v letech 2015–2018 (kdy byla financována většina vysoce kvalitních projektů) na současných asi 15 %, kdy většina vynikajících návrhů končí pod čarou, čímž je zmařeno úsilí navrhovatelů, kteří často nad žádostí stráví týdny svého cenného času.
Ke zlepšení by pomohlo zvýšení financování a jeho stabilita, snížení byrokracie, formalismu a výkaznictví. Bohužel jdeme opačným směrem.
Lenka Kotrchová
uzel Praha, Ústav makromolekulární chemie AV ČR
Biolékařské polymery
K hodnocení systému financování přistupuji s určitou pokorou. Mám to štěstí, že jsem součástí úspěšné a etablované skupiny, což mi umožňuje neřešit existenční otázky spojené s granty na denní bázi. Přesto se však nemohu zbavit pocitu, že se jako vědci pohybujeme v začarovaném kruhu. Pokud nemáte „velké jméno“, několikaleté zkušenosti ze zahraničí nebo za sebou už minimálně jeden úspěšný velký projekt, je v dnešních českých podmínkách téměř nemožné do systému zvenčí proniknout.
Náš vědecký rybníček je malý, peněz je málo a konkurence obrovská. Celý proces získávání prostředků je navíc extrémně časově náročný a často vyvolává dojem, že o úspěchu rozhoduje spíše „panelová diplomacie“ než věda samotná. Pokud zkrátka nemáte silné kontakty v hodnoticích komisích, vaše šance se snižují. Alternativou jsou sice evropské projekty, tam vás ale paradoxně často odradí i sami kolegové s tím, že šance na úspěch je ještě nižší.
Bohužel se tak stále častěji ukazuje, že financování není primárně o vědě, ale o konexích a správně budovaných známostech. Kdybych měla tu moc něco změnit, zaměřila bych se na radikální zjednodušení a zrychlení celého hodnoticího procesu. Systém by měl být nastaven tak, aby špičkový nápad dostal šanci i bez protekce nebo nutnosti splňovat formální kariérní šablony, které s kvalitou výzkumu nemusí vždy souviset. Jsem si však vědoma, že hodnocení vědy je komplexní disciplína a najít spravedlivé řešení, které by vyhovovalo všem, není vůbec snadné.